Iru můžete najít zašvihanou od barev v ateliéru nebo v nějakym žižkovskym baru, jak krade barevný brčka a jiný bezcenný a nepoužitelný plastový věci. I já se s ní seznámil při krádeži nafukovací ryby fugu, kterou za každou cenu musela mít a odmítala bez ní opustit prostor baru. Na to, že z ní už je skoro akademická malířka… A nebo právě proto!?

Vice: Je potřeba v dnešním světě abstrakce a tvý „pravítkový malby” mít perfektně zvládnutou techniku, bejt akademik?
Ira: To není pravítková malba, to je IRISMUS! Já jsem si většinu toho stylu vynalezla tak nějak, ani nevim jak, sama. To je pravda… Já chtěla hlavně do prostředí lidí, kteří se tím budou zabejvat taky. Konzultace s Rittsteinem na AVU mě vždycky nakopne. Myslím, že akademický vzdělání není vůbec špatný. Projdeš totiž vším možným od deskriptivy a perspektivy přes anatomii, figurální kresbu, dějiny umění… Dost ti to pomůže rozšířit obzor a začneš o věcech třeba jinak přemejšlet. Ale titul samotnej není, myslim, zas tak důležitej.

Zajímá mě tvůj širokej záběr na AVU – malba, digitální fotografie, prostorová tvorba, video. Proč tohle a jak z toho nakonec vykrystalizovala malba v silný převaze?
Já jsem tam nastoupila před 5 lety do ateliéru Nová média II k Veronice Bromový. V tý době jsem nejvíc fotila a chtěla jsem se naučit dělat video. Po škole jsem ale utíkala k malování. Trávim teď už tradičně skoro celý léto na chalupě, kde jenom maluju. Dělá mi to prostě dobře.

Takže potom jsi jednoduše přestoupila v rámci AVU na malbu k Michaelovi Rittsteinovi, aby ses tomu mohla věnovat pořád?
Jo. Malba převážila už když sem byla na stáži v Riu. Tam jsem malovala tak nějak samovolně. Naplnilo to většinu mýho volnýho času. Jak jsem pořád seděla u počítače kvůli práci a škole, byla sem z toho už úplně vysátá. Digitální svět je pro mě moc odosobněnej. Chyběl mi kontakt s materiálem. Potřebuju se patlat v barvách a sahat na plátno. Nejšťastnější jsem prostě když mám na sobě moje špinavý děravý hadry od barev a tancuju si před plátnem.

Vltavská (2006)

Je IRISMUS v týhle fázi pro tebe dokončenej celek, nebo se v něm pořád rodí experimenty a vyvíjí se?
Já pořád objevuju. Maluju a ono z toho občas vypadne něco, co mě dost překvapí. Začnu malovat, pak mi přijde, že to je úplně debilní, tak to zas přemaluju. Třeba pětkrát… Mám pár zásad, kterejch se držím. Třeba nikdy nemíchám na plátně barvy dohromady. Jsem minimalista a strašnej puntičkář.

Když koukám na tvůj obraz, děsně mě zajímá, jak tohle něčí mysl vyplodí. Zkus popsat tvůj tvůrčí proces.
Obrazy si vlastně svým způsobem stavím. Veškerej můj kreativní proces začíná v křesle s cigárem a něčím dobrým k pití. Někdy skicuju, ale někdy jenom sedím a koukám na plátno třeba dvě hodiny, pak nastoupím a jedu do padnutí. Občas sem se i snažila dělat si dopředu nějakej plán, ale ono se to vždycky zvrhne. Táta je architekt a jako malá jsem trávila dost času v jeho ateliéru, dával mi starý plány domů a já si je vybarvovala a kreslila si po nich. Většina mejch obrazů má architektonický prvky. Ale architektka jsem bejt nechtěla. Je to zodpovědnost a z mýho plátna dům na nikoho nespadne. Jo, a taky jsem fakt blbá na matiku.

Převádíš hmatatelnou architekturu na plátno. Necejtíš se 2D plátnem omezená?
IRA: Na plátně se právě nemusíš omezovat vůbec. Pro tvý stavby tam neplatí zákony. Navíc věci, který dělám poslední dobou víc a víc, už s architekturou mají společnýho míň a míň. Mají společnej základ, to jo. Ale klasickej funkcionalistickej barák tam už není.

Konstrukce snů (2011)

Snem každýho umělce je se uměním živit. Tobě se to začíná dařit. Jak ses tím protloukla?
IRA: První obrázek jsem prodala svým mámě za 30 Kč, když mi bylo osm. Velkolepý dílo, který se jmenuje Šašek a hrad. Tempera na dřevě.
Teď vážně. Začala jsem prodávat nejdřív po kamarádech, kterejm se to líbilo. U nich doma to viděli zas jiný kamarádi kterejm se to líbilo a tak dál… Ale se školou se začneš objevovat na výstavách. Chodí tam plno lidí, který obrazy zajímaj, a občas se ti někdo prostě ozve. Škola mi v tomhle hodně pomohla.

Kde tě v nejbližší době můžem vidět?
V pátek 25. 3. v rámci párty Protišedi.cz v DOXu, kde jsme vymysleli charitativní malování s dětma z dětskejch domovů a Nadačního fondu Krtek. Oslovila jsem pět dalších umělců – Michaela Rittsteina, Jana Gemrota, Jana Kalába, Pepu Achrera a Marii Larroa. Bude to takovej odpolední malířskej happening. Každej bude mít jedno dítě a jeden obraz a výsledný díla se tam večer na party vystaví a budou se dražit ve prospěch dětskýho domova a nadace.
V pondělí 28. 3. máme se spolužákem Tadeášem Kotrbou vernisáž výstavy Napůl v galerii Via Art v Resslově ulici. Rittstein každej rok vybere dva studenty z ateliéru a udělá jim tam výstavu. Tam budu mít nejnovější věci. Pak ve středu 30.3. mám takovej průřez tvorbou na výstavě v Dvorak Sec Contemporary v Dlouhé ulici v rámci projektu Artbanka, kterej podporuje mladý umělce. Tohle jaro je šílený. Skoro nestíhám malovat, pořád se něco děje. Jedu na plnej plyn.

Iru můžete najít ve vlastním ateliéru na Žižkově nebo na AVU na Letné, dále www.irasvobodova.com nebo jejím facebooku IRA.

Šašek a hrad