V moderně je hudba považována nejen za prostředek potěšení, ale také za určitý nástroj k dosažení vyšší sociální spravedlnosti (stačí se podívat na “Man in the Mirror” Michaela Jacksona nebo “This Land Is Your Land” od Woodyho Guthria). Kvůli těmto dvojitým a všezahrnujícím kulturním rolím, a také díky vychytralým technologiím, které umožňují jejich snadný přenos, je nyní hudba skutečně všudypřítomná takovým způsobem, který nemá v historii lidstva obdoby.    

Kdyby měl být svět v tomto současném kritickém bodu časového kontinua charakterizován jediným slovem, byla by to hudba. Hudba duní z aut, leze do uší skrz sluchátka, vkrádá se do obchodních center, veřejných parků, televize – prostě všude. Je to tak ale správně?

Nedávno se u malých, nepopulárních, kontroverzních politických frakcí začaly objevovat řeči o tom, že by měl být možná paradigmatický status hudby znovu zvážen a dokonce převrácen. Důvody?
1. Hudba je škodlivá

Pojďme zvážit důkazy: Elvis zemřel předčasně. Stejně tak Marc Bolan. A Sid Vicious. Coltrane. Marley. Dokonce Mozart. Se zesnulou polovinou Ramones (Marky, Tommy a CJ se díkybohu stále potloukají mezi námi), umrlou většinou New York Dolls a MC5, a zbytkem Velvetů sejmutých jejich vyprázdněným Undergroundem, se nabízí otázka: “Je hudba, stejně jako kouření, zdraví nebezpečná? A pokud ano, neměla by být vykázána z veřejných prostor?”

Tato myšlenka i následující argument proti šíření hudby se zdají být celkem přesvědčivé. Hudba má na lidi opojný účinek. Existuje nějaký intoxikant, u něhož by nebyly dokázány škodlivé vlastnosti? Za všechna milovaná metamfetaminová lákadla lze například říci, že z crancku budete mít pytle pod očima a bude vám páchnout z pusy. Kokain je spojován s úžasnou mocí, ale vede k fádním monologům a chabému rozhodování. Marihuana nebyla vychvalována nikým jiným, než samotným županovým sexuálním guru Hughem Hefnerem, ale její užívání končí navozením podrážděnosti a nepříjemným odérem v podpaží.

Hudba ale podle všeho vede ke SMRTI. A nikoliv obohacující, orgasmické smrti jako předávkování morfiem, ale strašlivé smrti jako je utopení v bazénu, zadušení zvratky, nebo modrání v obtočené poloze u nohy postele či záchodové mísy v zavšiveném motelu.

Možná, že efekt, který se lidem dostává, když cítí hudbu, není ani tak emocionální nebo estetický, jak by mohli předpokládat, ale ve skutečnosti jde o jednoduché psychologické vnímání zvukových vibrací narážejících do těla jedince a plížících se do jeho ušních dírek. Možná, že jsou decibely a úderná síla hudby, především při extrémní hlasitosti a pravidelném užití, toxickou silou. Možná, že je hudba destruktivní pro lidská játra, nebo mozek, nebo ledviny, nebo srdce – nebo pro všechno výše zmíněné!

Orchestrální amplifikace, zejména ve stadiónových měřítkách, dozajista není přirozená. Nikde v přírodě – snad jen v případě sopečné erupce nebo zemětřesení nebo možná hluku, který zažijete, když se postavíte doprostřed tornáda – není nic natolik hlasité jako rocková kapela nebo sestava reprobeden v tanečním klubu.

Samozřejmě je tu také často citovaná otázka muzikantského životního stylu: to znamená, že hudba sama o sobě není tolik škodlivá jako poměry v hudebním průmyslu. A “šoubyz” je samozřejmě nižší odnoží lihového průmyslu a velká část jeho pracovní síly účinkuje po nocích – v kapelách obrážejících bary a zpěněné podniky plné podivínů a mizerů. Zastánci hudebního průmyslu tvrdí, že všechno tohle vede k alkoholismu, užívání drog, drsným pařbám, píchání něčí holky, sebevraždám a tak dále. Je proklamováno, že tyto faktory – a nikoliv zvuk nebo hudba – jsou viníky udivujícího počtu úmrtí mezi hudebníky.

Ale opravdu budeme věřit tomu, že pařby hudebníků jsou divočejší než ty zaměstnanců továren? Nebo taxikářů? Nebo profesionálních hráčů míčových her? Nebo členů ozbrojených sil? Nebo herců? Nebo drogových dealerů? Nebo prezidenta Spojených států?

A zatímco jsou úmrtí hudebníků natolik běžná, že zprávy o nich vyvolávají zívání, tito ostatní “normální” těžce pařící lidé nepadají k zemi mrtví každý den. Existuje nespočet důkazů, že naši pohlaváři kalí způsobem, který by notoricky zvrhlého Dee Dee Ramona donutil zčervenat jako amatéra. Přesto byl posledním prezidentem Spojených států, který zemřel před tím, než dosáhl věkové hranice 93 let (kromě Nixona, výjimky všech pravidel) John F. Kennedy, kterému k tomu navíc dopomohli.

Popravdě, průměrný prezidentský světoběžnický kalendář společenských akcí a večírky Bohemian Clubu vytváří z vyčerpávajícího čtyřicetiletého koncertního itineráře Grateful Dead poměrně legrační dojem. A ano, Pigpen a Jerry Garcia leží zvětralí v hrobě, zatímco Clinton a Bush senior se courají po nejexkluzivnějších bordelech světa a za pomoci PowerPointových prezentací prosí jejich obyvatele, aby v náručí sevřeli “globalismus”. A tak se vás ptám: Kdo jsou doopravdy ty lehké váhy?

Ostatní věhlasní pařmeni jako William Burroughs a Boris Jelcin se dožili vážené úctyhodnosti, což je protiklad k Mama Cass nebo Skipu Spencovi, kteří přesvědčivě dokázali, že hudba je daleko nebezpečnější vašemu zdraví než alkohol a drogy.