Matně si pamatuju, jak jsem jako úplně malej špunt šel s tátou do jeho ateliéru, kde mi dal vybrat z několika roztlemenejch hliněnejch francouzkejch buldočků, abych měl psa, kterýho jsem tehdy moc chtěl, ale nemohl mít. Vybral jsem si takovýho zemitě hnědo-vínovýho, protože jsem tenkrát míval takhle barevný číny. Může to bejt určitě i víc než patnáct, možná i osmnáct let. Toho buldočka pořád mám a shodou okolností mám teď, když to píšu, i boty úplně stejný barvy jako tenkrát.

Můj táta je (dle mého) výjimečnej akademickej sochař a buldočky vždycky dělával jen tak pro srandu. Možná, aby si tu a tam odpočinul od toho velkýho umění. Udělal jich za svůj život nejmíň dvěstě – možná ještě daleko víc, nějaký prodal, většinu rozdal kamarádům… Když jsme se potom odstěhovali daleko do zámoří, udělal z asi sta psíků českou vlajku, protože se mu stýskalo a všechny je jednou postavil před barák, kde nás vítali, když jsme se s bráchou vraceli ze školy a mámu, když se vracela večer z práce.

Nedávno se ale rozhodl, že na ty „podělaný buldočky” už kašle, že už je s buldočkama prostě definitivní utrum. A tak možná poslední šance je vidět, než je zase rozdá nebo rozprodá, se skýtá do 21. 6. v Galerii jedné věci na Starým městě (Náprstkova 12, Praha).

Jo, a to „seriózní” umění… to tam je taky.