Afganistán chrlí sirotky skoro 30 let. Je to něco jako národní průmysl. Afgánských dětí, které ztratily domov nebo byly odděleny od svých rodičů v průběhu války, je okolo dvou miliónů. Pro zemi, kde lidé mladší 18 let tvoří polovinu populace, nevypadá budoucnost příliš optimisticky, když každé sedmé dítě vyrůstá na ulici nebo v sirotčinci.

Dvě dívky si povídají v průběhu oběda v Kábulském sirotčinci – jednom z hlavních měst všech sirotčinců.

Tihle kluci se ráno shlukují okolo kamen umístěných ve středu jejich pokoje. Většina dětí z tohoto sirotčince jsou Hazarové z etnické minority z hor nacházejících se uprostřed země. Vzhledem k neustále pokračujícím bojům v jejich oblasti (které mají na svědomí hlavně Paštůnové a cizini) migruje velké množství hazarské populace do sousedního Pákistánu.

Dívka napravo před chvílí přidala svou ruku k dílu, aby ostatním pomohla napumpovat vodu ze studny. Protože je tento sirotčinec soukromý, je milionkrát přívětivější než ty státní, které připomínají hrůzostrašné instituce, ve kterých byl nucen žít Oliver Twist, a v nichž je běžně podávané zkažené jídlo a také doslova praskají ve švech. Když jsou z nich děti vyhnány, protože už jsou považovány za příliš staré, vstupují na pracovní trh a věnují se stejným „aktivitám“ jako jejich vrstevníci a výběr jejich povolání se zužuje na: drogy, nezákonné obchodování a nebo se z nich stávají mudžahedíni.